Jak to všechno začalo

Odpovídám teď na spoustu zvídavých a zvědavých mailů. A sama v sobě jsem si musela znovu odpověďet na spoustu otázek. Proč spanking, proč vidím věci tak jak je vidím a co vlastně očekávám dál.
A napadlo, mě, že by to možná zajímalo i širší obecenstvo :-)
Že mě fascinují výprasky (tehdy jsem ještě netušila, že je to spanking :-) ) jsem věděla od velmi útlého věku. Dodnes si pamatuji své oblíbené pasáže z dětských knížek. Dva roky prázdnin, Tajemství proutěného košíku,  Lovci mamutů - tam všude člověk najde, když hledá. Nejoblíbenější byla prvorepubliková, naprosto kýčovitá knížka s nulovou literární hodnotou, jejíž jediná cena spočívala v tom, že jistá Madla setrvale dostávala od maminky nebo tatínka rákoskou.
Jenže kam s těmihle pocity, když člověk začne dospívat. A to v době totality a bez internetu. Moje tápání trvalo nekonečně dlouho, a nejen kvůli němu, ale možná i kvůli němu ze mě byl nesnesitelný pubescent. Když padla  železná opona a k nám začaly pronikat jak serióznější informace tak spousty pornografie, přišlo poznání. Jsem úchyl. A začala jsem se velmi ostýchavě pohybovat mezi lidmi z BDSM komunity. Tenkrát ale v opačné pozici než dnes. Ale prostě to nebylo ono. Namlátit, trochu sexu a jde se domů. Vyjádřeno poněkud pateticky, tělo se radovalo, duše plakala. Nakonec jsem usoudila, že to nemám zapotřebí a rozhodla se tuhle stránku svého já zamést někam pod koberec.
V té době jsem už nebyla puberťák, ale hodně mladá dospělá a ne úplně jsem si dokázala poradit s mnoha stránkami života.
Pomoc přišla z nečekané strany, od mého šéfa, sedmdesátiletého pána, který by si nepochybně myslel, že spanking je značka prášku na praní :-)
Po velkých útrapách jsem dokončila střední školu, odmítla studovat dál a nechala se zaměstnat jako prodavačka ve vinotéce. Výborná práce pro někoho, kdo se rád napije a nerad pracuje :-) Přes týden jsem v ní navíc byla sama, protože pan majitel byl na Moravě, takže nikdo nemohl zkontrolovat jestli v práci jsem nebo ne, kdy jsem otevřela, a přiznávám, ani se moc nekontrolovalo, jestli sedí tržby.
V podstatě jsem musela jen jednu věc a to víno, které v neděli večer přivezl hned ráno stočit do sklepa a nesměla taky jen jednu, topit ve sklípku, aby se víno nerozkvasilo.
Jenže doba tehdy byla nějaká hektická a já byla málokdy střízlivá, došlo to až tak daleko, že mi doma pohrozili vyhazovem pokud se sebou nezačnu něco dělat. Já, velký furiant jsem hodila klíče na stůl, odešla středem a šla bydlet do sklípku.
A topila a topila a topila a a přes den courala s kamarády po venku, krám otvírala v podvečer, kdy jsem věděla že rychle doženu tržbu. A víno stálo v plastových barelech na dvorku a mně se zoufale nechtělo ho stočit, nechtělo se mi vůbec nic.
A stálo tam ještě ve čtvrtek, když přijel pan šéf, kterému zavolal někdo ze stálých zákazníků, co že se děje, proč máme přes den zavřeno.
Dodnes si pamatuju ten pocit, když na mě v kanceláři křičel, že jsem nezodpovědná, že to víno zrálo rok, že na něm spousta lidí pracovalo a já jsem ho nechala ve vedru zničit pro nic za nic. Říkala jsem si, vlez mi na záda, přestaň řvát a vyhoď mě.
Jenže to se nestalo. K mému naprostému úžasu vyběhl na dvorek, ulomil hrůzostrašně tlustý prut, přehnul mě přes stůl a děsně mi nařezal.  A když říkám děsně myslím tím děsně. Tohle nebylo žádné konsensuální poplácávání. Tohle byl výprask od moravského sedláka, hřmotného chlapa, který celý život strávil na poli nebo vinohradu a vychoval pět synů.
Byla jsem naprosto zmatená. Nikdy mě výprask tak strašně nebolel. A nikdy jsem se po výprasku necítila tak pěkně. Celý druhý den jsem se okouzleně chodila dívat na zadek plný modrých jelit. A najednou se mi chtělo věci dělat, ten příšerný zmatek a nepokoj byl pryč, nebo alespoň větší část z něj. Ale nijak jsme o tom nemluvili a já nevěděla co bude dál. Nedokázala jsme si představit, že teď, když jsem konečně našla to, co jsem hledala, nemělo by to mít žádné pokračování.  Můj zmatek v hlavě trval asi týden, mezi tím se dobralo víno nalahvované v obchodě a já šla do sklepa stočit víno z tanků do lahví. Otevřela jsem první tank, víno vyšumělo jak kofola, druhý, to samé. Všechno víno rozkvasilo, tím jak jsem si tam topila. Nezbylo mi než zavolat na Moravu, že všechno víno je v háji. A pak už jen čekat, a čekat, a čekat nejen na novou zásilku zboží ale také na rozsudek, co bude se mnou. Tentokrát už mi to nebylo tak jedno jako před tím, nechtěla jsem pryč, bylo mi líto, že jsem to  zvorala a ze všeho nejvíc na celém světě jsem si přála, aby mi znovu nařezal a odpustil mi.
Přijel až za tmy, šla jsem mu naproti prázdnou, letní noční ulicí a brečela jak želva. Sypala jsem si popel na hlavu, že už nikdy, nikdy, nikdy... Šel vedle mě, nic neříkal, poslouchal moje kňourání a když jsme šli přes dvůr do sklepa, ulomil prut...a já věděla, že je všechno v pořádku. Asi jsem se měla bát a možná jsem se i bála, ale ze všeho nejvíc jsme mu byla vděčná. Že chápe, že si na dospělou zatím jen hraju, že ví že jsem uvnitř jen zmatená malá holka a že nezasloužím výpověď,ale ohnout přes koleno.
Sama jsem zamířila ke stolu a přehla se přes něj. Byl to stejný výprask jako ten minule, příšerné švihance prutem tlustým jak můj malíček, ale při tom nic nebylo stejně jako před tím. Já nebyla stejná, ten zaťatý puberťák byl pryč, prvně v životě jsem litovala, že jsem někoho naštvala.
Šéf rozhodl, že jsem příliš nezodpovědná, abych mohla za  celý provoz zodpovídat sama a tak přijížděl častěji, zůstával déle a většinu toho času trávil tím, že si se mnou povídal. O všem možném a často i o nepodstatných věcech, ale byl tam a poslouchal mě.
Čím bližší náš vztah byl, tím víc mě hryzalo svědomí za všechny neodpracované hodiny, které jsem si nechala bezostyšně proplatit a za všechny pokrácené tržby. Jenže jsem jednak nevěděla jak o tom začít a pak taky výprask v reálu nebyl až tak prima jako v mé fantazii.
Hodně jsem se snažila, abych vynahradila všechny škody, které jsem napáchala. O to větší bylo moje překvapení když jsem přišla asi po měsíci do práce, a  šéf mi opravdu naštvaně přikázal ať ještě neotvírám a jdu za ním do kaceláře. Na stole ležel účet za elektřinu. Přestože bylo ten rok teplé léto, ve sklepě bylo (mělo být) nějakých 12 možná 15°C. Abych tam mohla spát, posbírala jsem všechny přímotopy doma i po kamarádech, v každé zásuvce byl jeden.
Jestli jsem před druhým výpraskem přemýšlela co bude, a jestli dostanu nařezáno nebo padáka, teď jsem nepochybovala. Věděla jsem, že to schytám a přišlo mi to docela přirozené. Tentokrát jsem to byla já, kdo šel pro prut.
Neopakovatelný pocit, v břiše mi tančili motýli a když jsem se vracela s vhodným úlovkem třásli se mi ruce i kolena. A hlas taky když jsme se přiznala ke kráceným tržbám a odflákaným hodinám. Tehdy prvně zaznělo: kalhoty dolů. Chtěla jsem poslechnout, ale svléknout se zrovna před ním mi připadalo strašně těžké. A pak taky představa, že ten příšerný klacek, který napáchal takové škody přes džíny by se měl dotýkat mojí holé kůže... A  tak jsem začala střídavě prosit a odprošovat, slibovat a zároveň jsem pořád připomínala, že už jsem za to jednou dostala... A zatím co jsem takhle kníkala došel ke mně v klidu mi stáhnul kalhoty opřel se o stůl a přehnul mě z části přes něj a z části sobě přes koleno. Po první ráně jsem přestala myslet na to, že se stydím. Bolelo to. Strašně, strašně. Nikdy bych nevěřila jak velkou ochranu poskytují hloupé džíny. Byla jsem mu vděčná, že mě drží, jinak bych asi takovou záplavu bolesti nevydržela. Když skončil, natáhl mi kalhoty a prohlásil:
"Děvče, děvče, tobě prostě schází táta, co by ti občas pořádně nařezal"
Já si uvědomila, že je to pravda. A on byl z nějakého důvodu ochotný se té úlohy chopit.
Nic jsme nikdy nedohadovali, nikdy jsme se na ničem nedomlouvali. Ale stalo se pravidlem, že každou neděli večer když přijel zkontrolovat krám a doplnit zboží, zkontroloval i mě. Když měl pocit, že je to potřeba zůstal do středy, v zimě třeba i celý týden. Můj osobní rekord je pět výprasků v pěti dnech :-) Donutil mě přestat kouřit a pít přes míru. Za experiment s drogami jsme dostala tak, že jsem si tři dny nedokázala sednout a i do auta jsem musela chodit s polštářkem. Rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem a někdy jsem ho opravdu nesnášela.
Donutil mě podat přihlášku na vysokou školu a přestože jsem pro něj už nepracovala a svou vinotéku zavřel, jezdil za mnou každý víkend. Někdy v té době jsme se dostali k tomu, že výprask byl jen když bylo opravdu za co a já se docela snažila, takže třeba dva, tři měsíce nebylo nic.
A já znovu začala koketovat s BDSM. Internet byl tehdy v plenkách a tak jsem odpověděla na inzerát v annonci a dala si schůzku s neznámým mužem. A bezelstně k němu sedla do auta. To co následovalo byla nejhorší noční můra, jakou si dovedete představit. Přestože jsme byli domluveni, že zůstaneme v Praze, vyrazil pryč někam směrem na Benešov. Mluvil se mnou jako s poslední štětkou z ulice. Pokoušela jsem se s ním dohodnout nebo ho zastrašit, ale nic nefungovalo. Říkala jsem si, že jediná šance je utéct a to co nejdřív. Nevěděla jsem, jestli mě chce odvézt někam do domu, kde bych se dovolala pomoci a nebo jestli skončíme někde v lese, kde se nedovolám nikoho. Zachránila mě červená na objížďce, zaplaťpánbůh za auta, co nemají dětské pojistky. Utíkala jsem přes pole  jako vyděšené zvíře. Závod o  život. Zastavila jsem až když jsem nemohla dál, Díky Bohu nikde nikdo.
Jenže co dál? Mobil jsem tehdy samozřejmě neměla, stál asi jako malé auto a skoro stejně vážil.
Bála jsem se vrátit k silnici, co kdyby tam někde byl on. A tak jsem šla a šla.  Ještě, že jsme tak hustě obydlená oblast. Vlakem pak načerno domů, jen jsem musela obalamutit slečnu průvodčí historkou o výletu na kterém jsem se ztratila a nemám u sebe vůbec nic. Když jsem vystoupila v Praze na nádraží, ani se mi nechtělo věřit, že uběhlo jen o málo víc než dvě hodiny od okamžiku, co jsem nastoupila k tomu člověku do auta.
Nechtělo se mi doma vysvětlovat proč jsem celá upocená a omolousaná a stejně jsem řekla, že budu na noc pryč...Rozhodla jsem se, že půjdu do bytu svého mentora, který tou dobou měl být bezpečně daleko na Moravě.
Jenže nebyl.
A bohužel to, že nejsem úplně v kondici se nedalo přehlédnout. Přemýšlela jsem, jestli není na čase nějak se vylhat, ale prostě to nešlo. A tak jsem velmi ostýchavě vysvětlovala co a kde jsem dělala.
"Takže ty si sedla s cizím chlapem do auta?" byla první otázka. A ta druhá nebyla o moc lepší : "A kdyby se to nezvrtlo, tak bys  sním spala? Na první schůzce?" Jak na tohle odpovědět někomu z koho máte respekt a koho si vážíte?
Bylo mi jasné, že jsem v průšvihu a bylo mi naprosto jasné, budu bita. Jen jsem v duchu přemítala jak moc a čím asi dostanu. V té době jsem nejčastěji dostávala páskem, chudák líska by jinak byla přišla o většinu výhonů. A občas vařečkou, kterou jsem se naučila z duše nesnášet, zdaleka to není tak nevinný nástroj jak vypadá.
Ale místo okamžité exekuce mě poslal spát s tím, že to budeme řešit ráno.
V tu chvíli jsem mu byla opravdu vděčná, ale ráno jsem litovala. Vzbudila jsem se ještě za šera a dívala se do stropu. Čekání na výprask, to jsou ty nejdelší minuty, které existují. A já čekla hodiny. Než vstane, než bude snídaně, než se najíme. 'Tedy já moc nejedla, žaludek stažený nervozitou.
Dlouhá přednáška o tom, jak jsem ho zklamala, jak nezodpovědně jsem se chovala, a jak má pocit, že je celá jeho výchova k ničemu. A já brečela a brečela. V tomhle byl dokonalý, vždycky dokázal kázat tak dlouho a tak důkladně až jsem se fyzicky těšila na ten okamžik kdy výprask začne. Čekala jsem, že jako vždy skončí řeč, odepne pásek a důkladně mi nařeže. Ale on skončil řeč, někam odešel a vrátil se po chvilce s věcí o jejím ž původu dodnes nemám nejmenší tušení. S kusem oranžovočervené gumy dlouhým asi 30 centimetrů.
Měla jsem v té době pocit, že jsem zvyklá na velmi přísné výprasky, ale tohle předčilo všechna má očekávání. Po první ráně jsem myslela že vyletím z kůže a snažila jsme se utéct, jenže utečte někomu kdo má skoro dva metry a celý život dře na poli nebo vinohradu. Křičela jsem, ječela, brečela, prosila.
Prosila o odpuštění, o smilování, o normální výprask páskem. Ale měla jsem smůlu. Pevně mě držel a řezal a řezal. Nekonečně dlouho. Pak už jsem ani nekřičela, jen brečela. Podvolila jsem se. Když přestal, třásla jsem se po celém těle, ale uvnitř jsem cítila neuvěřitelný klid. Poslal mě- a to nikdy nedělal- kleknout do kouta a zase někam odešel. Klečela jsem, hlavu opřenou o zeď a z očí mi tekly proudy slz, aniž bych plakala. Vrátil se s prutem toho nejhoršího kalibru, nechal mě v kleče opřít o postel a pokračoval v bití. A já přes všechnu tu bolest cítila, nevím proč, obrovskou vlnu vděku, a tak jsem po každém švihnutí, které mě málem katapultovalo do bezvědomí, říkala děkuji, nejprve v duchu a pak i nahlas. Nevím kolik těch ran bylo, jen si pamatuji ten pocit, který jsem měla na konci. Připadala jsem si vyprázdněná, prázdná úplně od všeho, byla jsem jen tady a teď. Nekonečně dlouhou dobu jsem pak strávila schovaná u něj v náručí.
A něco se změnilo. Něco se změnilo ve mně i v našem vztahu. Dospěla jsem. Byli jsme pak přátelé ještě několik let, až do jeho smrti, ale nikdy už na mě nevztáhl ruku. Ani já, ani on jsme už necítili tu potřebu.
Od té doby uběhla spousta let, a mně dlouho trvalo, než jsem sebrala odvahu a poprvé se pokusila tuhle zkušenost vztahu, ve kterém jsou rovnou měrou zastoupeny výprasky a pozorná péče předat dál.
Ale o tom třeba až zas příště.